Prosinec 2013

Hatlámo patlámo

29. prosince 2013 v 9:55 | Pandora
...aneb krutá vražda češtiny

Taky je Vám někdy do breku, když si čtete články některých blogerů, nebo snad jen jejich nadpisy? Co to je za jazyk, říkáte se asi a já se vám nedivím. Kdo by tomu taky rozuměl?
Pokud ještě netušíte, o čem je řeč, zveřejním tady pár ukázek z článků a komentářů nalezených na blog.cz. Myslím, že autoři mi budou velmi vděčni, když jejich jména nezmíním, ale pokud by o to měli velký zájem, nebudu se bránit.

"nom, díky, ale učit se moc nechci...", " Nom... Ja vím.... Něco nakreslit umím... Např. CUTE rybu... Nebo tak něco.... Jinak nějaké profík to teda moc není nom....", "ach ta technika, zlobí xC xD", "Lol vy všichni...", "My série peříček", "My birthday aneb nevím už co psát", "Ahojky milý přátelé", "Učitelky nám říkali", "Celkem jo, nom", "Děkuji oboum :3", "Sorry, sorry, sorry xC jj, vim no"

Tak jste se tedy mohli pokochat, jaké výplody tu máme. (Pokud Vám to nestačilo, najeďte si na nejnovější články na blog.cz. S českými názvy jich tam bude menšina...) Vám to netrhá oči?
Podle mě je hlavní příčinou tohoto nešvaru ta spousta anglických počítačových her a to, že ti, co takto píší, obecně málo čtou. No a ten zbytek už se přizpůsobí - znám několik lidí, které by v životě nenapadlo takto psát, ale přijde jim to normální. Začnou ignorovat interpunkci, gramatiku, pravidlo, že ne každý shluk písmen se dá považovat za slovo, a to ani za citoslovce, zlenivějí a značnou psát zkratky jako lol, pls, nwm, omg, jop, jj, nom, twl a další. Jako kdyby ten náš jazyk vůbec nebyl, nebo si ho každý mohl přizpůsobit, jak chce. Mám také jednu kamarádku, která je i schopná povídat o úžasné interaktivní hračce, nebo o klukovi, který má úžasné charizma - ale neví, co to znamená. Já jsem se po dlouhé době dopídila, co znamená zkratka LOL. Do té doby jsem akorát věděla, že všichni kolem mě ji používají a to nezávisle na situaci. Lol se říká i když se něco pokazilo, i když je něco dobře. Lze z tohoto snad vyvodit jiný závěr, než že nikdo neví, co vlastně říká?
V poslední době se také rozmohly anglické nadávky. Když jsem spolužačk upozornila, že slůvko s**t je sprosté, sebejistě mi odpověděla, že ona mluví česky a v češtině že to nic neznamená, tudíž nějaká neslušnost je vyloučena. V tom případě já mám pak právo nereagovat na její žádost "pls, podej to sem", protože jsem vlastně žádnou prosbu neslyšela. Ono totiž - a to je to vlbec nejhorší - těmi zkratkami lidi i mluvěj!
To je jim těch pár hlásek tak na obtíž, nebo si myslí, že to víc "cool", nebo co já vím. Jisté je ale, že se to nedá poslouchat a že to "cool" není vůbec. (Upřímně řečeno, chladné to nemůže být vůbec, ale když to vezmeme kolem a kolem, tak jak je to myšleno...ani "drsné" to být nemůže.) Když někdo takto mluví, můžem si o něm myslet hned pár věcí. Za prvé, že rád sedí u počítače a chatuje. Za druhé, že málo čte. Za třetí, že je líný. Za čtvrté, že si neváží své řeči. A za páté, že se nechává unášet hloupou většinou. Je tohle opravdu taková dobrá a "cool" vizitka?
Možná čekáte, že z tohoto článku vyvodím nějaký závěr. Tak tedy ano. Myslím si, že většina z těch autorů výše uvedených citátů z toho vyroste. Ten zbytek bude mít smůlu. A druhý závěr, že já se budu snažit se k tomuto prýznění češtiny nesnížit a pohybovat se v prostředí, kde na to mají stejný názor jako já.

Ohlédnutí za rokem 2013

28. prosince 2013 v 10:50 | Pandora
Tohle téma týdne mi přišlo zrovna vhod. Jistě si vzpomínáte, jak jsem psala článek ohlížející se za prázdinami a právě od té chvíle jsem rozhodnutá napsat teď, na sklonku roku 2013, další vzpomínací článek.
  • V podstatě na začátku tohoto roku jsem založila tento blog a to kvůli takové jakési změně, která mě potkala. Nevím, co se mi přesně stalo, ale pamatuji si, že to bylo o jarních prázdninách, na horách. Byla jsem tam s kamarádkou a seznámily jsme se tam ještě s jednou holčinou, myslím, že zhruba stejně starou. Ty dvě se daly dohromady a ustavičně seděly u počítače. Mě to nebavilo, hodně jsem četla, bavila se s dospělými a záleželo mi spíš na tom, abych si pořádně zalyžovala. Konečně jsem začala chápat, že počítač není všechno a začala jsem si myslet své o těch, kteří se posmívají, když má někdo dobrou náladu. Té jsem si právě začala víc vážit a naopak nic si nedělat z těch, kteří si myslí, že je to ostuda. Radši se víc usmívám a kašlu na ksichty, které mi říkají: "pane bože, co to jseš zač?" jen proto, že nejsem jako oni. Já vím, zní to strašně komicky, ale pro mě to byla velká změna.
  • K tomu blogu...Předtím jsem měla web Arův Ararat, který byl ale přecpaný obrázky, SWéčkama (čti: spřátelené weby). Soutěže, registrace, to všechno bylo hezké, jen mé články nikdo nečetl, soutěže nikdo neplnil a všichni si stěžovali, že je málo anket. Ale to přece neměla být hlavní náplň. No a pak se tam začali objevovat podvodníci, kteří klikali na anketu aktivity víckrát než jednou za den a zkrátka to celé už nemělo smysl. A já jsem chtěla mít web, na kterém by byly opravdu jen moje články, o věcech, které mi vrtají hlavou, a které by někdo četl. Blog mi přišel jako výhodná možnost a tak jsem předala Arův Ararat mladší kamarádce, ale i ted jí v psaní pomáhám.
  • Svoje přesvědčení jsem postupně zesilovala tím, že mě opravdu nenapadalo, co si přát k narozeninám, zlepšila jsem se ve škole a opakovaně jsem se pokoušela vést si Modrý život. To bohužel marně, nikdy jsem s tím neměla trpělivost a pokaždé jsem si zapomněla večer vymalovat okýnka (ač by bal třeba všechna modrá). A čekala jsem prázdniny...
  • Těch několik předsevzetí, která jsem si dala, si můžete přečíst v článku Hurá na prázdiny! a jak se mi to povedlo ve výše zmíněném Co přinesly prázdniny...Jisté je ale, že jsem se z nich vrátila opálenější, sinější, usměvavější a uvolněnější. Na skautském táboře jsem sklidila úspěch, když jsem měla většinu diplomů za první místo - dokonce i úklid! Zato na tom druhém jsem si začala vážit volného času, svobody a přírody. Těch hodin, které jsme proseděli na pokoji zbytečně, protože nebyl dostatečný program...Ano, tam jsem teprve pochopila, že každá vteřina je nad zlato i sůl. (Ovšem nikdo netvrdí, že jsem se už naučila s touto velmi cennou myšlenkou nakládat a že časem šetřit umím...). U babičky a dědečka jsem slavila další úspěch, zvládla jsem připravit dvoutýdenní hru pro dvě děti a obecně se o ně postarat, ubrat práce prarodičům. Tak jsem měla radost.
  • I v dalším školním roce následovala řada změn. Krom toho, že mi začala jít algebra a culík jsem vyměnila za copy, začala jsem se víc usmívat. Ta hraná vážnost mi nedělala dobře a tak teď nejsem tak tichá, ráda se směju a nestydím se za sebe - samozřejmě že s určitou hranicí. Taky teď radši klavíruju a netuším, čím to je. Myslím, že jsem v hraní udělala, sic nepatrný, ale pokrok a to mě pobízí jít dál. Spoustu moudra i zážitků jsem v září nasbírala na rádcovském kurzu, který se mi určitě bude do budoucna hodit.
  • Moje babička ze mě byla letos zoufalá, nebyla jsem jí schopná říct, co by mi tak Ježíšek měl přinést. Ale já opravdu nevěděla! Chtěla jsem dostat něco, co si opravu moc a moc ze srdce přeju, jako to v minulých letech byly panenky, mobil, nebo nějaká knížka. Nakonec je však dobře, že jsem na nic nepřišla. Mohla jsem být trochu napnutá a z dárků mít o to větší radost. Ano, všechny mě nesmírně těší a jednu knížku jsem přelouskala ze jeden den. No nic, pro ostatní je to normální, ale u mě to byla změna, když jsem měla pocit, že mám všechno a nic nepotřebuju. (I když, co bych si bez těhle úžasných dárečků počala?)
No, tak to bylo moje shrnutí roku 2013, který pro mě znamenal hlavně velkou změnu (doufám že k dobru), ale taky spousta dalších příležitostí pro předsevzetí...mezi nimi také další pokusy o zapisování modrého života.
Děkuji Kariol za radu, jak upravovat obrázky.




Dneska se vlastenectví nenosí, já jsem výjimka

15. prosince 2013 v 16:57 | Pandora
Celý týden jsem si pročítala články na téma týdne a nezatajím, že jsem byla docela zklamaná. V podstatě jsem čekala, čeho se dočtu, přesto mi to bylo líto.
Všichni si musíme přiznat, že pořádek v naší zemi není zrovna nejlepší, ale to neznamená, že nemáme v naší zemi také nějaké klady. To mám být jedna z mála vlastenek já, poloviční Maďarka?
Naše neštěstí přišlo spolu s bitvou na Bílé hoře, kdy naše inteligence utekla, nebo byla popravena.
Připadá mi to jako nové národní obrození. Vlastně ne, žádné druhé národní obrození tady nemáme, ale zatraceně bychom ho potřebovali. Místo němčiny teď sice převládají anglikanismy, českou, nazávislou vládu máme. Ale jakou? Opravdu nepatřím mezi ty, kterí pějí ódy na funkčnost našeho státu, ale nechci se taky přifařit k těm, kteří nedovedou nic, jen nadávat. Nejméně polovina článků na téma "Češi" byla o tom, jak pijeme pivo, nadáváme, že je u nás korupce a nosíme ponožky v sandálích. A všechny ty články, psané naším, českým jazykem (ač značně pokrouceným, nejčastěji ve shodě podmětu s přísudkem) se tvářily strašně cize, jako by s tím nechtěly mít nic společného, něchtěly se o to starata v podstatě také nebyly českými články. Řeknu to narovinu: tyhle články mi přišly úplně blbé.
Hlavní problém plyne z nevzdělanosti našeho národa.
  1. Všichni dnes znají jen ty ksichtící se Američany z televize, postrádají pravou kulturu a pravý humor. Známe jenom fotbalisty, přihloupé seriály s Disney Channel a zapomínáme na naši krásnou řeč, za kterou tolik lidí bojovalo a trpělo, zapomínáme na dobou hudbu, ať už vážnou (kdo by si například nevzpomněl na jména Antonín Dvořák a Bedřich Smetana), nebo moderní (jazz, swing) a ne to bušení do bicích a "písničky" v rozsahu sekundy, ne-li primy. (Myslím hlasové rozpětí "zpěváka"). Ostatně většina dobrých českým filmů jsou jen obrovské přehlídky herců-nebožtíků.
  2. Lidé dnes moc nečtou, raději brouzdají po internetu a opravdu cílevědomých a chytrých lidí je tady po skromnu. Škola do nás nenahustí všechno a když se vzdělávat a na sobě pracovat nebudeme, zůstane to tady navždy stejné.
Chtějme něco dokázat! Nenadávejme jen! (Zní to sice dobře, ale těžko se to dělá.) Pořád se říká, že kdyby se ne kradlo, kdyby policie pracovala, kdyby si lidi věřili...jak to udělat, aby všichni najednou dostali rozum, na to už se zeptejte někoho jiného. Já jen vím, že sama se budu hodně snažit a Čechům ostudu neudělám.
Dovolte mi ještě takovou dohru. Když už je řeč o vlastenectví, nemohu se nezmínit o románu, který právě čtu. Napsal ho Alois Jirásek a jmenuje se F. L. Věk. Když člověk čte tu krásnou staročeštinu, když vidí, jak i tenkrát lidé bojovali za naši zemi, řeč, za náš národ, začne si opravdu vážit toho, čím je a pochopí že nejsme jenom parta totemů, jak si to většina lidí myslí, ale že jsme opravdový, dobrý národ a že my se ještě jednou sebereme a bude zase líp.

Rozhovory; Kamča

8. prosince 2013 v 18:42 | Pandora |  Rozhovory
Všichni už jistě znáte blogoznámou Ellsie Slytherin, jinak řečeno Kamča, nebo sexy bomba. Sídlí na adrese jsemsexybomba.blog.cz. Každý si o ní může myslet své, přesto jsem se rozhodla udělat další rozhovor s ní. Vše je uvedeno v originále - tady až na hvězdičky.

  • Jsi holka, nebo kluk? Jsi čů*rák nebo pí*a?
  • Zkus v jedné větě zformulovat, o čem je Tvá nejoblíěnější knížka a v druhé větě, čím Tě dojala. Nečtu knížky, jsou pro šprty. Čtu jen BravoGirl a Módní časopisy.
  • O jaké věci se zajímáš a proč? O módu, protože jsem hezká.
  • Vyber z následujících možností, upřímě:
    • Jsi líný nebo pilný? Jsem pilná.
    • Jsi vytrvalý nebo ne? Jsem vytrvalá.
    • Jsi pořádný nebo bordelář? Jsem pořádná.
  • Jaký máš vztah ke sprostým slovům? Pí*o ty mluvíš jako v 18. století.
  • Žiješ v realitě, nebo raději ulítneš do fantazie? Fantazie je pro čů*áky.
  • Polož si jednu otázku a upřímně na ní odpověz. Jsi sexy? Ano.
  • Speciální optázka, kterou jsem položila jenom Kamče - do komentářů můžete ale odpovědět i vy: Jaký je Tvůj názor na skauty? De*ilové a ma*oři.
Musím přiznat, že s Kamčou v mnoha otázkách nesouhlasím, ale co se dá dělat. Co si o jejích odpovědích myslíte?

Úsměv důvod mít nemusí

7. prosince 2013 v 16:17 | Pandora
Poslední dobou jsem neměla moc dobrou náladu. Nevím, čím to bylo, ale ustavičně jsem se mračila a nechtělo se mi nic dělat - zkrátka mě nic nebavilo. Přitom jsem věděla, že to tak není správné, ale prostě jsem nemohla najít nic, co by mě těšilo a už jsem nedočkavě čekala víkend. (Tedy, popravdě řečeno, ještě více Vánoce, ale alespoň tu sobotu s nedělí.) Navíc jsme zase místo těláku nacvičovaly pódiové skladby. Ačkoliv vím, že cvičení je potřeba, už mě to ustavičné "tancování"(k tomu, proč je v uvozovkách, se vyjadřovat nebudu) nebavilo. Rozhodla jsem se ale, že budu mít dobrou náladu. Protože mi úsměv na tvář nelezl a nelezl, musela jsem dle zásady keep smiling cenit zuby. Ale nakonec jsem to vzdala a kabonila se stejně, jako předchozí dva dny. Potom mi to docvaklo: Úsměv důvod mít nemusí, ale mračení vždycky.
To mě na tu chvíli uspokojilo - tedy natolik, že jsem se bez hryzání svědomí mohla durdit dál. Zato mě to utvrzovalo, že dva dny před tím jsem opravdu neměla žádný důvod mračit se. A stejně tak všichni lidi kolem, které denně všichni potkáváme na ulici, v autobuse, tramvaji, obdchodě...
Samozřejmě, že každý má právo nemít dobrou náladu a být naštvaný na celý svět, ale netvrďte mi, že jsou snad úplně všichni lidi na dně. Dívám se na ně a říkám si: "Proč se mračíte? Vždyť svět je přece krásný!" Je to tak. Poslední dobou (nebo alespoň, co já jsem na světě) si lidi odvykli se usmívat - jako by nebylo proč. Doopravdy; když se někoho zeptám, proč se nesměje, odpoví mi: "Proč bych? Není čemu?" Tak si prosím zapamatujte, co už jsem psala: když se chcete mračit, mračte se, když máte důvod! A jinak se smějte, smějte, nebo aspoň usmívejte! Prosím! (Ať je na co se v těch autobusech koukat, ty kyselé obličeje mě už opravdu nebaví.) Vždycky, když si na tohle vzpomenu, usměju se a snažím se, aby mi úsměv vydržel na tváři co nejdéle.
Taky mi vadí, že dneska je hlavně mezi mládeží rozšířen názor, že když se někdo tváří vážně, nebo takovým tím ironickýckým ksichtem, je strašně drsnej. Vždyť je to tak k smíchu!
Asi si říkáte, co má tenhle článek společného s adventem. Ne, opravdu nejsem z těch, kteří napíšu nějaký úplně nesouviseící článek a vloží ho pod téma týdne, aby si přilákali čtenáře. To ne. S adventem souvisí právě v tom, že se blíží Vánoce, šťastné chvilky, a na tvářích by mělo být vidět mnohem, mnohem víc úsměvů. Tak na to prosím pamatujte a nezapomeňte, že:
Smích prodlužuje život!

Od té doby se toho hodně změnilo,6.díl

6. prosince 2013 v 19:22 | Pandora |  Rozkouskovaná povídka
Tak, a je tu další díl rozkouskované povídky. Minule jsem ho zapomněla přidat, za to se omlouvám. Minulé díly:

  1. díl
  2. díl
  3. díl
  4. díl
  5. díl
několik, ani ne moc, nadbytečných tukových buněk. Bylo to jediné téma, o kterém se s ní Verča, pokud ho nezačala sama Kulička, bála bavit, protože na to byla docela háklivá. A Verča se taky bála zeptat se Kuličky na její pravé jméno. Nechtěla, aby se urazila skrz původ své přezdívky, a tak nevěděla, jak se jmenuje její nejlepší kamarádka. A zeptat se kohokoliv jiného z oddílu jí přišlo taky hrozně trapné, takže se prostě musela spokojit s tou přezdívkou.

Jednou bylo jejich přátelství postaveno před velikou zkoušku. Obě si vždycky přály udělat opravdovou "skautskou kariéru", ale lépe řečeno se chtěly prostě uplatnit tam, kde se dalo a když dostaly nějaký speciální úkol, nebo povýšily, měly ohromnou radost. Spolu skládaly slib, spolu měly svůj první táborový program, spolu byly ohnivci a spolu se měly vydat na cestu rádcováním. Byl tu ale jeden trochu větší háček - zbývala už jenom jedna družina a bylo jasné, že dvě ji vést nemůžou, to prostě nejde. Holky na to vlastně předtím vůbec nemyslely, ale na jedné výpravě si je večer zavolala vedoucí a řekla jim, že se musí rozhodnout, která z nich to bude. Omluvila se, že jinak to zařídit nejde a odešla. Kamarádky zůstaly sedět na louce, pod noční oblohou, za svitu svíček a mlčely. Obě přemítaly nejdřív o tom, jak si to vždycky přály, potom obě myslely na to, že ještě víc si to přeje ta druhá, potom si obě řekly, no a co, tak budu rádcovat až za rok, poté obě došly k závěru, že je to tak správné a že to té druhé udělá radost a poté obě najednou promluvily. Obě chtěly říct to samé a žádná nechtěla ustoupit, protože věděla, že jí to dalo hodně úsilí se takhle obětavě rozhodnout a nechtěla tu "práci" jaksi zahazovat. Pro ten den si řekly dobrou noc, ale obě dvě ji probděly.
Druhý den spolu moc nemluvily. Nebylo to proto, že by se pohádaly, ale nějak si najednou neměly co říct. Nebo se bály, aby se řeč nedostala na rádcování - z největšího vyznamenání se rázem...(pokračování příště)

Jak se Vám to líbilo? Hlasujte v anketě!