Zbrklost rozhodování v porovnání s eposem o citrónové nebo jahodové zmrzlině

15. listopadu 2013 v 14:49 | Pandora
Předem se chci omluvit, že jsem strašně dlouho nenapsala článek, ani nebyla nijak aktivní - počítač jsem opravdu skoro vůbec nezapnula a protože bylo písemkové období, neměla jsem pořádně čas ani na nic jiného. Těch pár dnů bez počítače bylo opravdu úžasných a vůbec jich nelituji. O tom ale až někdy jindy.
Nadpis článku toho moc neprozradí, tudíž bych si dovolila vysvětlit, čím se budu v následujících řádcích zaobírat. Bude to rozhodování a rozhodnost. Asi si říkáte, čím se tato dvě slova liší. Rozhodování je děj, kdy musíme určit, jaké možnosti dáváme přednost či jinak řečeno, pro co hlasujeme. Kdežto rozhodnost je vlastnost, která určuje, jak rychle rozhodování vykonáme a jak moc nad tím budeme přemýšlet.

Rozhodnost se dá popsat dvěma extrémy.
  • Jsou lidé, co jsou zbrklí a nerozmyslí si prakticky nic. Buď je to ani nenapadne, nebo spoléhají na instinkt, který jim v tu chvíli něco vnukne. Na pomoc si vezmu zmrzlinu a povolání. Myslím, že když si člověk vybírá povolání, nebo rozhoduje o něčem opravdu důležitém, měl by to pořádně zvážit a nedojít k závěru jen podle toho, že dneska má zrovna chuť být malířem, tak bude. Rychlá rozhodnost (nepleťme si jí však se zbrklostí, která je ještě rychlejší a v některých případech ještě ničivější) se hodí u krátkodobých případů, který život neovlivní, nezpůsobí tolik změn a popřípadě nenatropí takové škody. Když mám chuť na zmrzlinu, nebudu přece dvě hodiny bloumat nad tím, kterou si dám! Když mám zrovna chuť na tuhle, tak si jí koupím, ne?
  • Na druhou stranu jsem zase potkala několik jedinců, kteří nad takovými věcmi jsou schopni bloumat třeba až do nekonečna. Ano, někteří už nají takovou nemoc, vnitřní poruchu, ale to není rozhodně případ všech - většina je jich úplně zdravých. Mají samozřejmě výhodu v tom, že když jde o něco důležitého, automaticky se tím zaobírají. Abych jen tak nekecala do větru, uvedu příklad z praxe. Ve škole máme tradičně taneční soutěže a je už jedou jasné, že se (jako holky, kluci netančí), na hudbě neshodneme. Zaujaté tábory jsou většinou dva - zhruba stejně vyvážené, zhruba stejně silné. Pak tu ale zbývá těch pět, šest osob, které se nemohou a nemohou rozhodnout. (Ano, tady se právě setkáváme s největším mínusem demokracie.) Vzhledem k tomu, že dvě navrhované písničky jsou naprosto totálně super mega odlišné, je zcela nepochopitelné, pro si nemůžou vybrat. Tak snad věděj', na co chtěj' tančit, ne? A když si pak vyberou podle toho, kam se postaví jejich rádoby kamarádka, stěží se mi zadržují slzy v očích a ještě hůře slova, která bych kvůli jejich neslušnosti nerada říkala.

Podle mého je nejlepší pochopit, kdy a jak se má člověk rozhodovat - a pak budeme všichni šťastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.