Listopad 2013

Dlouhodobé zneužívání bobříka mlčení

23. listopadu 2013 v 16:32 | Pandora
Tento článek bych si dovolila rozdělit do několika kapitol.

Bobříci

Krom zvířat, která u nás už vyhynula, jsou bobříci také jakési "zkoušky" pro hochy a děvčata, které stvořil Jaroslav Foglar - nejprve se začaly (aby nedošlo k nedorozumění: bobříci začali, zkoušky začaly - a u toho zůstaneme) objevovat v knize Hoši od Bobří řeky, dále pak skoro ve všech Foglarových knížkách. Dneska už mnoho lidí netuší, kdo je vymyslel a jaký je jejich prvý význam. Zde se dovolím odcitovat (a pan Foglar se na mě jistě nebude zlobit) ze Zápisníku třínácti bobříků:

"Jsou to zkoušky nejrůznějších vlastností, schopností, znaostí i dovedností - a podle toho, jak se která zkouška komu z vás povede či nepovede, se pozná, jaký kdo je. Zda a v čem je více či méně schopný, statečný a dovedný, nakolik je třeba strašpytel, lenoch, slaboch a nešika. A lovy vás také povedou k tomu, abyste se stále zlepšovali a zdokonalovali."

Co z toho vyplývá?

Vyplývá z toho, že každý si plní bobříka sám pro sebe, aby sebe ujistil, že je správný hoch či děvče. Pro svoje uspokojení, hrdost. Pan Foglar v knížce píše, totéž a ještě dodává, ať ho nelovíme proto, abychom se vychloubali před ostatními, že pokud ho lovíme s kamarádem, nesnažme se ho předhánět a barevné knoflíky jakožto odznaky splněných bobříků si na košili přišívejme vždy s čistým svědomím. Jeho knížka se setkala s náramným úspěchem. Dokonce tak, že se i bobříci stali takovou samozřejmostí. Jako když někdo do knížky napíše, že se projel na kole (které také někdo vynalezl), mohl Foglar do Rychlých šípů napsat, jak loví bobříky. Ano, rozšířili se do všech koutů republiky. S jedním nebezpečím však Jaroslav Foglar - Jestřáb nepočítal....

Dokonalá výchovná pomůcka

Toto se samozřejmě hodilo všem vychovatelům a učitelům. Nikdo už si skoro nepamatoval autora a přesná pravidla, tak proč toho nevyužít? A tak dětem nasázeli bobříka loupání brambor, bobříka poslouchání rodičů, bobříka bez sprostých slov a mimochodem také bobříka mlčení.

Před a po

Před tím, co si ho vzali za svého vychovatelé, sloužil bobřík mlčení k sebepřekonání a pro většinu lidí byl tím z netěžších. Čtyřiadvacet hodin krutého mlčení, bez hlasitého smání, kýchání a dalších zbytečných zvuků. Nemilosrdně a tisíckrát opakovaný těmi, kteří se prokecli pár minut před koncem. Ano, to byl bobřík mlčení.
Po té přeměně se bobřík využíval hlavně v družině, aby se děti ztišily. V případě neuposlechnutí dostaly trest, v horších případech nic. V nejhorším případě se omezil na šeptání - buď to byla jeho nová pravidla, nebo si to tak děti nehlídaně uzpůsobily samy. Nikdy netrval déle nežpůl hodiny a nějakou dobu alespoň nebyl odměňován.

Chipsy, čokoláda a kaštanové tyčinky?

Jsou to sice výborné lahody, ale ne když je člověk dostane jako odměnu za to, že vydržel dvě hodiny mlčet. Hodně lidí nepochopilo význam bobříků, ale naše výtvarkářka to už přehnala. Není ovšem jediná - učitelka informatika nás například zapsala - bez našeho svolení - do této soutěže:

Této soutěže jsem se tedy zúčastnila a i když jsem neprošla s plým počtem bodů, jsem si jistá, že nebyl tak těžký, aby byl hoden se nazývat bobříkem. Byl udělen i těm mým spolužákům, kteří měli pod polovinu bodů. Za druhé pak ho nevymyslel Foglar.

Co z tohohle únavného článku plyne?

Svých čtenářů, i když je jich poskrovnu, si vážím a vždycky se jím snažím vyhovět. Dělám všechno proto, aby se tad nenudili a proto mne vylice mrzí, že musím ctěného čtenáře zklamat. Odpověď zní: nic. Vůbec nic, stejně tak s tím nic neuděláme a jen si to přečteme, jedno veliké, bezvýznamné nic. Ale je dobréo tom alespoň vědět, ne?
Zdroje obrázků:
  • ibobr.cz
  • geocaching.com
  • foglar.ezin.cz
  • graficke-studio-praha.cz
Zároveň se také omlouvám za jejich špatné zobrazení.

Od tý doby se toho hodně změnilo, 5.díl

23. listopadu 2013 v 15:37 | Pandora |  Rozkouskovaná povídka
Včera jsem tak trochu pozapomněla, a tak dodávám pokračování své povídky až teď. Doufám, že jí čtete rádi, nebo alespoň, že jí vůbec čtete.
Minulé díly:
  1. díl
  2. díl
  3. díl
  4. díl
se to jen v jejím každodenním životě, ale i v rámci oddílu. Byla ochotna udělat něco, do čeho se nikomu jinému nechtělo. Měla pak dobrý pocit a s úspěchy se svěřovala své nejlepší kamarádce - Kuličce.
Kulička jí a ona Kuličce přirostla za tu dobu k srdci natolik, že spolu utvořily jedno z těch nejsilnějších pout, co jsou - opravdové přátelské pouto. Patřily do toho samozřejmě taky takové ty blbůstky, že prostě neexistovalo, aby si při každém setkání nezopakovaly "onu slavnou hlášku slečny Vaty Cukrové" a nerozesmály se vždycky natolik, když někdo omylem řekl něco, čím se trapně a třeba i nevědomky dotkl toho, co zrovna přetřásaly ze všech stran a co bylo středem všech jejich rozhovorů. A že to bylo pokaždé něco jiného, to si pište, svědčí to totiž pestrosti a rozmanitosti jejich životů. Ale byly si taky navzájem oporou, když jednu z nich něco trápilo nebo sužovalo, byly si navzájem trezory těch největších tajemství i práškem na uklidnění v těch nejtěžších chvílích, byly to prostě nejlepší kamarádky, které si nikdy navzájem nepřejou nic zlého a které k sobě patří jako šroubek a matice.
Ona totiž Sáček si pihatou Kuličku oblíbila už na prvních několika schůzkách. Přesto, že to byla vlastně úplně cizí holka, byla Verče nějak sympatická. Nebyla ani tak rozesmátá jako Smíšek, ani tak zodpovědná jako Modřín, ani tak zapálená do přírody jako Jitka, ani tak nadaná na kreslení jako Fixa nebo na vyrábění jako Špendlík, ale měla od každého něco a navrch byla velmi chytrá. Chodila na gympl a i když tam premiantkou nebyla, měla víc vědomostí než Sáček. Všichni měli Kuličku rádi a Verča nejvíc, i když jí znala mnohem kratší dobu než ostatní. Kulička byla členkou oddílu už od svých pěti let, byla takovým talismanem, bez kterého by se holky na výpravách neobešly…

Ale přesto veliké přátelství, tajemství a důvěru zde bylo jedno tabu. Ona totiž Kulička měla jedno velké přání. To znělo: zhubnout. Ať dělala, co dělala, (a nakolik to šlo, jí v tom podporovala i Sáček) nemohla shodit ze svého jinak krásného těla těch...(pokračování příště)

Jak se Vám to líbilo? Hlasujte v anketě!

Zbrklost rozhodování v porovnání s eposem o citrónové nebo jahodové zmrzlině

15. listopadu 2013 v 14:49 | Pandora
Předem se chci omluvit, že jsem strašně dlouho nenapsala článek, ani nebyla nijak aktivní - počítač jsem opravdu skoro vůbec nezapnula a protože bylo písemkové období, neměla jsem pořádně čas ani na nic jiného. Těch pár dnů bez počítače bylo opravdu úžasných a vůbec jich nelituji. O tom ale až někdy jindy.
Nadpis článku toho moc neprozradí, tudíž bych si dovolila vysvětlit, čím se budu v následujících řádcích zaobírat. Bude to rozhodování a rozhodnost. Asi si říkáte, čím se tato dvě slova liší. Rozhodování je děj, kdy musíme určit, jaké možnosti dáváme přednost či jinak řečeno, pro co hlasujeme. Kdežto rozhodnost je vlastnost, která určuje, jak rychle rozhodování vykonáme a jak moc nad tím budeme přemýšlet.

Rozhodnost se dá popsat dvěma extrémy.
  • Jsou lidé, co jsou zbrklí a nerozmyslí si prakticky nic. Buď je to ani nenapadne, nebo spoléhají na instinkt, který jim v tu chvíli něco vnukne. Na pomoc si vezmu zmrzlinu a povolání. Myslím, že když si člověk vybírá povolání, nebo rozhoduje o něčem opravdu důležitém, měl by to pořádně zvážit a nedojít k závěru jen podle toho, že dneska má zrovna chuť být malířem, tak bude. Rychlá rozhodnost (nepleťme si jí však se zbrklostí, která je ještě rychlejší a v některých případech ještě ničivější) se hodí u krátkodobých případů, který život neovlivní, nezpůsobí tolik změn a popřípadě nenatropí takové škody. Když mám chuť na zmrzlinu, nebudu přece dvě hodiny bloumat nad tím, kterou si dám! Když mám zrovna chuť na tuhle, tak si jí koupím, ne?
  • Na druhou stranu jsem zase potkala několik jedinců, kteří nad takovými věcmi jsou schopni bloumat třeba až do nekonečna. Ano, někteří už nají takovou nemoc, vnitřní poruchu, ale to není rozhodně případ všech - většina je jich úplně zdravých. Mají samozřejmě výhodu v tom, že když jde o něco důležitého, automaticky se tím zaobírají. Abych jen tak nekecala do větru, uvedu příklad z praxe. Ve škole máme tradičně taneční soutěže a je už jedou jasné, že se (jako holky, kluci netančí), na hudbě neshodneme. Zaujaté tábory jsou většinou dva - zhruba stejně vyvážené, zhruba stejně silné. Pak tu ale zbývá těch pět, šest osob, které se nemohou a nemohou rozhodnout. (Ano, tady se právě setkáváme s největším mínusem demokracie.) Vzhledem k tomu, že dvě navrhované písničky jsou naprosto totálně super mega odlišné, je zcela nepochopitelné, pro si nemůžou vybrat. Tak snad věděj', na co chtěj' tančit, ne? A když si pak vyberou podle toho, kam se postaví jejich rádoby kamarádka, stěží se mi zadržují slzy v očích a ještě hůře slova, která bych kvůli jejich neslušnosti nerada říkala.

Podle mého je nejlepší pochopit, kdy a jak se má člověk rozhodovat - a pak budeme všichni šťastní.

Od tý doby se toho hodně změnilo, 4.díl

15. listopadu 2013 v 14:48 | Pandora |  Rozkouskovaná povídka
Minulý týden jsem další díl rozkouskované povídky vynechala, tak mi to nezazlívejte, prosím a přečtěte si další díl. Ty předchozí najdete zde:
  1. díl
  2. díl
  3. díl
...naopak pro Verču přestaly být samozřejmostmi. Často doma litovala, že rodičům ještě nedávno lhala, přesto že k ní byli tak milí a důvěřiví, že mluvila tak, jak by mluvila jen ta nejhorší lidská spodina a že si nevšímala té krásy přírody, která jí jedenáct let obklopovala a ona o tom ani nevěděla. Připadalo jí to, jako by těch šest let, co mohla být a nebyla členkou Junáka, vůbec neprožila a probrečela kvůli tomu už několik nocí.
Za ty dva roky se pro ní stala družina Vlaštovek druhou rodinou a oddíl blízkým příbuzenstvem. Na schůzky a akce se těšila jako na nic jiného, vždycky to pro ní bylo dobrodružství plné objevování, smíchu, přírody a kamarádek. Když byla nemocná a na výpravu jet nemohla, bylo jí to dokonce tak líto, že si karimatku a spacák rozložila v pokoji a přesto, že mohla usínat v měkoučké posteli pod teplou peřinou, rozhodla se spát jako její kamarádky, na tvrdé zemi.
Samozřejmě, že nikdo není dokonalý. I Verča - Sáček měla nedostatky. A jedním z nich byla lenost. Uvědomovala si, že s tím musí něco dělat, ale bylo to jako nějaká zlá nemoc. Přišla domů. Přestože byla odhodlaná, že zahraje na flétnu, napíše zápis do skautského deníku, potom udělá úkoly, půjde na schůzku a po ní se podívá na oblíbený seriál, všechno se to nějak zvrtlo. Nejspíš, vlastně bych řekla, že určitě, to bylo tím, že přišla, začetla se do knížky, najedla se a k tomu si pustila televizi, podívala se na seriál a šla vyrábět. Půl hodiny před odchodem na družinovku si vzpomněla, že musí udělat úkoly, napsala půlku fyziky. Po skautu tu druhou polovinu, matiku, zahrála na flétnu a na deník už nezbylo času. Chybu dlouho hledat nemusela, okamžitě ji našla v sobě, a i když jí to dívčí hrdost nedovolovala úplně na rovinu přiznat ostatním, sama to přijala a stanovila si cíl: dosáhnout takového stavu, aby se už za takovouhle ošemetnou vlastnost stydět nemusela. Celkem se jí to dařilo, den ode dne dělala pokroky a byla schopná se přemoct více a více. Neprojevovalo...(pokračování příště!)

Jak se Vám to líbilo? Hlasujte v anketě!

Od tý doby se toho hodně změnilo, 3.díl

1. listopadu 2013 v 19:11 | Pandora |  Rozkouskovaná povídka
Úběhl týden a to znamená, že se na tomto blogu objeví další část Rozkouskované povídky, dlouhý přesně 340 slov a v pořadí třetí. Rovněž bych ráda připomenula, že pokud se Vám nelíbí, napište mi. Zatím ale nebyly takovéto připomínky ani u prvního, ani u druhého dílu, zaregistrovány.

se propadla pod zem, jak byla červená. Dále jí udivilo to, jak byly k sobě ty holky ochotné a kdykoliv si něco navzájem udělaly, omluvily se. A co víc, ta druhá neřekla "dobrý" jen ze zdvořilosti, ale opravdu to odpustila a dál už se zase smály spolu. Celou schůzku nevytáhly mobily, až na konci, když z nich několik volalo domů, že trochu přetáhly. Verča zahlédla, že to také nejsou žádná zaostalá stvoření, měly sice taky dotykáče, ale očividně je k zábavě vůbec nepotřebovaly. Když to všechno Verča zvážila, rozhodla se, že se k nim přidá.

Ale to už bylo dávno, Verča byla zase o dva roky starší a kdybyste se na ní podívali, už byste jí nepoznali. Sice to nebyla zas taková parádnice jako dříve, ale chodila oblečená slušně a elegantně. Po konci dubna jí nikdo až do podzimu neviděl přes den v dlouhých nohavicích. Byla silnější a otužilejší než dříve (a to hlavně po letním táboře), dokázala si často poradit…Prostě se osamostatnila a naučila hodně věcí. A měla tolik zájmů! Chodila na basket a sbírala co se dalo, obaly od žvýkaček a známky, ráda vyráběla a milovala udržování jak skautského deníku, tak družinové kroniky, kterou měla na starost. Vedla ji, stejně tak jako svůj deníček, opravdu znamenitě. Změny byly pozorovatelné i na jejím pokoji. Ten, je mi líto, že to musím říkat, chlívek, tmavý a nepříjemný, se změnil pestrobarevný útulný pokojík, kde na skříních přibyly výkresy a citáty, nástěnka byla pěkně upravená a na ní plán organizace celého týdne. Ustlaná postel a co to vidím - na poličce ležel Foglarův Modrý život! A to doslovně modrý, protože bílé políčko se zde objevovalo opravdu jen zřídkakdy. A u flétny rozložené noty, toť důkaz nedávného cvičení. I Verčin školní prospěch se značně polepšil. Dokonce až tak, že se jeden čas učitelé zastavovali na chodbách, aby se podívali na tu žačku, která byla přímým důkazem toho, jak se z trojkaře může stát premiant třídy. Ano, byl to opravdu velký paradox - taková zálesácká duše a přesto nejlepší známky z celého ročníku.


Ale jiné věci...pokračování příště!

Jak se Vám to líbilo? Hlasujte v anketě!